06.03.2010

     Je poslední den na Maltě. Ráno se vstáváním nespěcháme. Celé dopoledne věnujeme balení a skládáme věci do Viktora. Poslední nákupy a čekáme na příjezd Harryho, který nám vyveze Vikiho na přístavní molo. A jako další zpestření naší jízdy má být Whipetka pro dceru Kláru. Je to roztomilá flekatá holčička s trochu divným jménem Der Mickleover Who´s Daddy. Ptala jsem se co je to v překladu. Je prý podobná otci, takže STEJNÁ JAKO OTEC. Slyší na jméno Ina, což se stalo problémem, neb v Ragalně na mě čeká Sicilák Nyna. Tak pro začátek Mik-Ina. Časem to nějak doladíme. Odjíždíme na molo a loučíme se s Haarym a Mariane.

     Uteklo to rychle. Najíždíme na Katamaran a já sleduji Janu, jak pomalu tuhne v páteři. Sem tam se snaží o vtip a sama sebe ujišťuje, že předešlá plavba byla extrém. Poslední cigaretka na přídi a jdeme si sednout. Malta se s námi loučí dohou na obloze. Jana zaujala pozici ihned na přídi, odkud je náležitý rozhled. Ani stevard, který hermeticky uzavřel dveře na přídi ji nerozhodil. Ďáblovo monstrum se dalo do pohybu. Trošičku to hází, ale jde to. Najednou ohromná vlna opláchla celé okna a příď. Musím říct, že je Jana bojovník. Tentokrát to ustála se ctí.

     Cesta nám připadala kratší, jak to tak bývá. Vítá nás pobřeží Sicílie a je tu další problém. Najít opět náš penzion. Dle domluvených instrukcí veterinář. volá, že jsme přistáli v pořádku na břehu a dorazíme zhruba za hodinku. Z penzionu jde echo Irene, paní chovatelce, která nám přiveze holky, abychom se opět neztratili. Což byl relativní pojem. Dorazili jsme na místo až za půldruhé hodiny, neb jsme se samo opět ztratili, ale díky naší bystrosti a orientačnímu smyslu, pomocí nezvyklého kruháče v podobě ryby a obludné slepice na sousedícím penzionu, jsme nabrali správný směr. Takže jako vždy v pohodě. Pokud opomenu Mik- Inu, která celou cestu vytvářela mohutný proud slin v podobě dlouhých provazovitých lián visících u tlamy, které prokládala hlasitým dávením to šlo. Kdo mě zná, ví jaký vztah mám k plemenům slintajícím. Zlatý katamaran. V danou chvíli bylo špatně i mě! Všichni už na nás čekají. Vynosit pár věcí, venčím smečku a vyřizuji pár posledních věcí než jsou mi předány sicilské holčičky. A to už mě mají obě Jany za blázna. Loučíme se s Irene a já se snažím poskládat tu smečku na pokoj.

     Večeříme místní pizzu obrovitých rozměrů a já zjišťuji, že Miky prošla boxem, následovaná Titou. Rázem okamžiku mám obě boudy v háji.Jdeme spát, neb v plánu je na zpáteční cestě jen jedna zastávka a pak tahem až domů. Ráno vstávám opravdu brzo, neb mimina musí čůrat. Snídáme a domlouváme trasu. Naším cílem jsou jak jinak než Pompeje. Loučíme se a vyjíždíme.

     Naposled se kocháme nádherou Sicílie. Poslední pohled na Etnu zahalenou do bělavých chomáčů oblak. Prapodivné seskupení domů na okolních kopcích a pomalu sjíždíme k molu. Kupujeme palubní lístky a čakáme na přejezd. Trajekt nás tentokrát nadchl, neb jsme parkovali na horní palubě přímo na přídi. Užívali jsme si výhled na moře a nádhernou modrou oblohu. Hlavně Jana si to nemohla vynachválit. Dvacet minut a jsme na břehu Itálie. A začíná dlouhá jízda. S příkrovem tmy nám Lulu hlásí- jste v cílové destinaci. Sehnat ubytování se zdá největším problémem. Penzion nehrozí, atak se nám daří ve druhém campu najmou bungalov. Bohužel psy nesmí dovnitř. Tak zůstávám se čtyřnožci v autě. No nebylo to tak nejhorší. Jen teplo vypadá jinak. Byla jsem ráda za velký počet čtyřnožců, kteří mě hermeticky obalili a bylo natotata teploučko. Noc jsem trávila věčným napomínáním za neustálého mručení Adyse, jako co to máme v ložnici za bordel, neb Miki se na mě lepila a to smí pouze on, štěňata, kterých se šíleně bál okusovali co se dalo, no tak trochu jsem žehrala, ať je konečně ráno. Hurááááááááá svítá. A nás čeká poslední procházka plánovaná expedicí Etnalucha.

Fotečky - ZDE

Díl osmý / závěrečný zde ... :)