06.03.2010

     Poslední zajímavý den na naší výpravě. Vedle nás parkuje obytňák a podle toho jak je polepen se zdá… že by dostihoví nadšenci? Snídáme a Jana s Tamčou nevydrží a při venčení obhlíží terén - stačí přejít silnici a hle jsme v Pompeji. Kupuje knížku o této památce v češtině,neb nemá problém a všude má hned známé a jde se. Vesuv mě nenadchl. Divná halda mdlého vzhledu, ale město za to opravdu stojí. Měla jsem původně dojem, že je to maličké městečko, ale málem jsme skončili s ušoupanýma nohama. Tamara málem nedošla nazpět do campu. Největší problém, byli místní strážci – psi k adopci, kteří volně pochodují po celé Pompeji. Adad měl chvilkové záchvaty, kdy jsem myslela, že budu mít silniční Pompej lyšej. Ale velice ochotní lidští průvodci pesany vždy včas zahnali. Táhly se za námi štrůdly a důvodem byla Tita, která se pomalu rozhárala a tím pádem jsme byli pronásledováni na každém kroku kdejakým Padré. Jana občas zaslechla výklad průvodců a tak jsme věděli, že divné díry v chodnících sloužily k uvazování koní, vystouplé obrovité kameny sloužily jako přechody, neb zde nebyla kanalizace a vesměs veškeré splašky se pouštěli na ulice. Shlédli jsme zachovalé malby, podle nichž jsme usoudili, že tehdejší obyvatelé byli opravdu nadaní estéti. Prošli jsme torzem lázní a samo nemohli jsme minout pověstnou mozaiku psa. A hlavně mě zajímali pozůstatky původních obyvatel. Pro Bandíka a faraony to byla super procházka. Jen Tamča s Janou nám málem ulehly mezi vyvřeliny, neb taková couračka pro ně není. Tamarka to málem neudýchala Ale přežili.K večeru po pětihodinovém brouzdání se vracíme zpět k autu. Jany kupují suvenýry a já v trhám pomeranče a mandarinky, neb camp je plný stromů, které jsou obsypané . Je nám jasné, že dovolená končí. Sedáme do auta a tahem jedeme domů. Metodou dva bdí jeden spí. Vet. Jana a já se střídáme za volantem. Nejhůř je na tom Kydalka. Ta nezamhouřila oka celou zpáteční cestu, neb měla hrůzu, že bez jejího dozoru jedna z nás za volantem usne. Klobouk dolů. Měníme se a ve chvíli, kdy vjíždíme do Německa mi tuhne krev. SNÍH. A ne málo. Budíme Janu, neb se necítím na to jet dál. Jani vstávej, jsme v Německu. Zvedá hlavu, rozlepuje oči a lká. To sme v Alpách? Je sníh. Ne jsme v Německu. Co? Plně ji ujišťuji, že v Alpách nebyla ani vločka. Jana sedá za volant a já padám za vlast. Budí mě kousek od Lubné. Máme smíšené pocity. Moc rychle to uteklo, ale všechny se domů už moc těšíme. Honem se snažíme stáhnout fotky. Za chvilku přijíždí pro Janu K. manžel a Vet. si jde na chvíli odpočinout do hajan, než dorazí dcera Kikina. Mezitím přijíždí Milena pro svou sicilskou holčičku a to se neobejde bez slziček štěstí. Jako garde je s ní jak jinak než Vladimír a Odon. A Jana tu má odvoz. Kikina nám pomáhá vypálit zbylé fotky a loučím se i s druhou Janou.

     Doma mě čekali štěnda, které jsem nepoznala a Dafinka. No ne moc nadšená z nových přírustků.

     A tak končí můj zimní seriál . A jako vždy podtrženo -sečteno!



     Lepší dovolenou si neumím představit. Prožila jsem jí ve společnosti super lidí, splnila jsem si sen o prezentaci našeho odchovu a Klubu Faraonských psů v zemi původu, Adad získal jedinečný a pro mě nejvzácnější titul Maltský Šampion, prošli jsme nádherná a zajímavá místa. I za cenu neobyčejného vypětí nervů, kdy jsme odjížděli s háravkou tam a nic netušíc předem s háravkou zpátky, s přibouchnutou nohou do kufru, milionkrát málem sežraným Bandíkem, napůl uchozenou Tamarkou a spoustou jiných trablů, které si nemohu dovolit na těchto stránkách opsat. Nicméně neměnila bych za nic na světě. A mohu všem nadšencům takový výlet vřele doporučit.

     A co dál? Pro nás pomalu začíná dostihová sezóna a já spřádám plán a prozradím, že v červenci vezmeme útokem Francii.....

     A poznávací dovolená? No Kydalka by mohla Bandikovi pořídit nějakou nevěstu ne? Vždyť Portugalsko není tak daleko. Necháme ji v klidu plánovat a uvidíme ......

Fotečky - ZDE